Stránky naší Třídy :)

Pekelné Brány

Pavel Beneš

Kapitola 1 Začátek

Rok .2009 n.l.

Svět se změnil,strach a chaos se šíří ulicemi dříve velkolepých metropolí.Prázdné ulice skýtají úkryt pro lidi,kteří se schovávají před pekelnými stvůrami.

„Mrtví přichází“,hlásal novinový titulek z 2 měsíce starých novin. „Jak je to vlastně dlouho,co jsme viděli někoho živýho“? 

„Nevím,asi tak 3 měsíce.To by mě zajímalo jak se sem ty stvůry dostaly“? „To chce vědět každej Matte“.Matt tak se jmenuju.Seděl jsem v koutě a v rukou držel svojí brokovnici.Ted a já jsme bejvalý členové elitního vojenskýho komanda,a díky tomu jsme nejspíš ještě na živu.

V Gloriann City se totiž jednoho dne objevily oživlé mrtvoly.Vlna paniky,která následovala neměla v historii obdoby.Lidé zběsile prchali,padali z mostů,ujížděli v čem se jen dalo.Po několika dnech se město změnilo na město duchů,a to doslova.Já a Ted jsme byli (alespoň podle nás) jediné dvě lidské bytosti v tomhle městě.Schovali jsme se v jednom z obchodů..Náhle mě Tedův pronikavý hlas probral z myšlenek. „Podívej Matte,támhle na ulici je někdo živej.“Tahle zpráva na mě zapůsobila lépe než alarm.Během pár vteřin jsem byl u Teda a podíval jsem se směrem kterým ukazoval.A opravdu,někdo se pohyboval po ulici.Na nemrtvého se však pohyboval příliš rychle a chodil vzpřímeně.Chvíli jsem tu osobu pozoroval a poté jsem na ni zavolal.Polekaně se otočila a já si všiml že to je mladý,asi tak 12-ti letý chlapec.

Rychle jsem doběhl ke dveřím a otevřel mu.Vděčně se na mě podíval vběhl dovnitř a skácel se na podlahu.Poté co opět nabyl vědomí nám řekl nám že se jmenuje Thomas.Když jsem se ho začal vyptávat jak to že je ještě na živu,odpověděl že se mu podařilo ukrýt v jednom obchodu se zbraněmi,kde si vzal zbraně a snažil se najít si útočiště.Našel ho v budově školy.Tam přebýval po určitou dobu,než mu začaly docházet zásoby.Když mu zásoby došly šel se podívat po nějakém jídle,byl však překvapen skupinkou nemrtvých po několika marných výstřelech utekl.Ted se tvářil pobaveně,když slyšel že Thomas střílel.Řekl jsem Thomasovi aby si šel odpočinout.Jakmile Thomas odešel z místnosti zeptal jsem se Teda „co si o něm myslíš?Nevypadá na nějakýho sraba.“ „Ne to ne,ale stejně se mi moc nechce věřit že by někdy střílel.“ „Proč si to myslíš Tede?“ „Vždyť jsi ho viděl Matte,je úplně rozklepanej.“ „To proto že je v šoku Tede.“ „Ať je to jak chce Matte,stejně si myslím že nám bude akorát tak přidělávat starosti.“

„To snad nemyslíš vážně Tede,nemůžeme ho přece vyhodit zpátky na ulici mezi ty obludy.“ „Nechci ho vyhodit,jen ti říkám že nám bude přidělávat starosti.“S těmito slovy odešel do horního patra. 

Kapitola 2 Viktor

Druhého dne mě probudil křik a střelba.Vyběhl jsem ze spacího pytle a běžel k místu odkud se křik ozýval.Uviděl jsem Thomase jak po něčem střílí ze své zbraně.Přiběhl jsem k němu abych viděl po čem to vlastně střílí.To co jsem viděl mi vyrazilo dech.Místo obvyklých oživlých mrtvol,které jsem byl zvyklý vídat jsem viděl hadovitou obludu,která měla nejméně 7 metrů.Podobala se velkému hadovi až na to že měla na ocase několik trnů a měla 2 hlavy.Ihned jsem zavolal na Teda a běžel jsem si pro zbraň.Hned jak jsem přiběhl zpět k Thomasovy jsem vyčkal až se ta obluda přiblíží dostatečně blízko a poté jsem vypálil přesně na hlavu několik ran.Bylo mi jasné že minimálně jedna střela zasáhne cíl.Had se však pouze trochu oklepal a plazil se naším směrem.V té chvíli byl už na místě i Ted,začali jsme střílet všichni najednou.Chvíli to vypadalo beznadějně,Thomas však duchapřítomně zareagoval,vytrhl mi z vesty granát a hodil ho přímo na to stvoření.Had jakoby instinktivně chňapl po granátu a spolkl ho.Chvíli na to se ozvala téměř ohlušující rána.Had se roztržený složil k zemi.Toho dne nám Thomas zachránil život.

Zhruba za týden nám začaly docházet zásoby a bylo na čase najít si nějaké nové zdroje.Vydal jsem se s Thomasem do města abychom našli nějaké nové útočiště.Zhruba po hodině bloudění městem jsme konečně stanuli před nějakým obchodem,který vypadal že by tam mohlo něco k jídlu být.

Když jsme vešli dovnitř rozhlédl jsem se po obchodě.zpočátku mi připadalo že tam nic není,ale po chvíli jsem si všiml že v zadní části jsou nějaké potraviny.Řekl jsem Thomasovi aby se ještě podíval po nějakém jídle.Já jsem šel dozadu pro to jídlo co jsem to viděl.Po chvíli jsem zaslechl jak na mě Thomas volá, „Matte na tohle by ses měl jít podívat.“Šel jsem za ním a viděl jsem strašlivou spoušť,podlaha byla celá od krve.Připravil jsem si brokovnici a šel podle kr jsem našel původce té krve.Ležel tam mrtvý muž.Nebyl to moc hezký pohled.Byl doslova roztrhán na kusy,které se válely všude okolo. krvavé stopy,která nasvědčovala že tudy byl někdo vlečen.Zhruba po sedmi metrech

Když jsem přistoupil blíž zaslechl jsem šramot.otočil jsem se a viděl jsem statného muže se samopalem v ruce a mířil na mě. „Klid chlape nechci ti ublížit,řekl po chvíli.Myslel jsem že jste nějaký monstra.“ „Proboha co se to tady stalo“,zeptal jsem se ho při pohledu na krví zbrocenou zem. „Bylo nás tu deset,žili jsme tu celkem spokojeně,ale včera sem přišly ty obludy.“ „Neměly náhodou podobu dvouhlavých hadů?“Zeptal se Thomas.Pěkně jsem se lekl když jsem ho slyšel,protože jsem úplně zapomněl že tam je. „Ne“,odpověděl mu ten muž. „Byly to spíš takový ptáci na dvou nohách a okamžitě na nás začali útočit.Byli asi tak dva nebo tři,jednoho jsem dostal,po těchto slovech ukázal na hromadu čehosi,co vypadalo jako obrovská hromada peří, „a ty vostatní utekli,“dodal nato.Stihli však nadělat strašnou spoušť a zabili Cartera s Johnym. „ A co ostatní zeptal jsem se,říkal jsi že vás tu bylo deset.To jo,ale ty někam utekli.“

Posbírali jsme nějaké zásoby a vydaly jsme se nazpátek.

Ten chlap se jmenoval Victor.Když jsme dorazili zpátky,Ted nám otevřel a velmi se divil že s námi přišel ještě někdo. 

Kapitola 3 Taraskinus

Jednoho deštivého dne jsem jen tak seděl a díval se do prázdna.Náhle jako když udeří blesk se přímo přede mnou objevila postava v bílém rouchu.Postava se představila jako Taraskinus.Při pohledu na to stvoření se mi úplně zastavil tep.Po chvíli,která mi připadala jako věčnost začal něco mumlat v nesrozumitelném jazyce.Z nějakého důvodu mi ta postava byla povědomá. Pak na mě promluvil.Ty mě možná posledních pár týdnů hledáš,ale věř že já tě hledám celá staletí“.Neschopen slova jsem přemítal,co to vlastně řekl.Když se mi hlas zase vrátil odvětil jsem.Co to má znamenat,jak mě můžeš hledat staletí a i kdyby proč?Taraskinus se pousmál a odpověděl,vy smrtelníci jste všichni stejní,chcete vědět víc než dokážete snést.Pobaveně se usmál a mluvil dál.Ty jsi byl vybrán jako poslední anděl apokalipsy,jestli podlehneš zemřou ostatní“.Tohle mi vyrazilo dech.civěl jsem na něj a urovnával si v hlavě,co to teď vlastně řekl.Po chvíli pokračoval“abys lépe pochopil,co jsem řekl něco ti ukážu.Náhle jako by se okolní svět začal rozplývat.Po chvíli se opět vše zhmotnilo,ale jako by v jiném čase.Místo v místnosti jsem byl na ulici,všude kam jsem se podíval hořely vatry ohně.Vyděšeně jsem se podíval na Taraskinuse.Ten stál a díval se někam do prázdna.Po chvíli jako by procitl a začal mluvit.To,co vidíš se stane jestli z podlehneš moci pekel.Nechápavě jsem na něj zíral neschopen slova.Jako by si toho ani nevšiml,mluvil dál.Je to strašné,že?Jo,to je odvětil jsem.Ale co to má být,kde to jsme?Díváš se na to samé místo,kde jsi před chvílí stál.Rozhlédl jsem se,a viděl trosky a plno krve.A opravdu,naproti mně byl ten samý dům.Z ohromení mne vytrhl až strašlivý zvuk.ohlédl jsem se a viděl tu samou hadovitou obludu,kterou jsme před nějakou dobou složili.Náhle se všechno začalo rozplývat a vzápětí jsem opět seděl v horním patře obchoďáku.Taraskinus byl pryč a já absolutně mimo.Najednou jsem viděl Thomase že si bere svojí zbraň a chystá se někam jít.V jeho očích byl vidět vztek.Šel jsem k němu a zeptal jsem se,kam chce jít.Jeho odpověď mě šokovala.Jdu pomstít Teda.Tohle mě dorazilo.“Kdy se to stalo?“ zeptal jsem se.Asi před čtvrt hodinou.Šli jsme se podívat po nějakym vybavení,ale překvapili nás tam nějaký divný obludy.Nic na ně nefungovalo,stříleli jsme jak divý,ale nevypadali že by jim to vadilo.Přemluvil jsem Thomase,aby nikam nechodil,ale sám jsem se musel přemáhat abych nevyběhl do ulic a nezačal střílet každýho koho potkám.Victor se vrátil asi půl hodiny po Thomasovi a jakmile se doslechl o Tedově smrti chtěl jít ven a střílet všechny ty monstra co tam jsou.Přemluvil jsem ho a při večeři(studených párcích s chlebem)jsem jim řekl o mém setkání s Taraskinusem.Oba jen nevěřícně koukali.jakoby si mysleli,že jsem se zbláznil.Ticho prolomil až záblesk a následný hlas.Nebylo o tom pochyb,byl to Taraskinus.Jeho hlas byl ale plný spěchu.Vy všichni se musíte okamžitě připravit k odchodu.Nikdo mu sice nerozuměl,ale poslechli jsme a začali si rychle balit věci.Když jsme byli připraveni a chtěli vyrazit,Taraskinus nás zarazil s tím,že nás přemístí.To už to Thomas nevydržel a obořil se na Taraskinuse.co si vůbec myslíš ty duchu,že se tu zjevíš a začneš rozkazovat.Taraskinus se ani nepohnul,mávl rukou a vše se začalo rozplívat,stejně jako když mě bral do budoucnosti.Po nějaké chvíli se vše opět zhmotnilo,a bylo vidět že jsme v nějaké budově.Při pohledu z okna jsem se dost lekl.Byli jsme někde vysoko nad zemí a kolem té budovy létala podivná stvoření.Otočil jsem se na Taraskinuse.Tady jste v bezpečí,řekl po chvíli.

Kapitola 4 Nerdrasil 

Po týdnu stráveném podivné budově se moje myšlenky začaly ubírat směrem ke dveřím se záhadným znakem.Taraskinus nám o těch dveřích moc neřekl ale zdálo se že nám to spíš říct nechce.V budově bylo spousta podivných,ale velmi inteligentních tvorů.Zahloubán do vlastních myšlenek jsem si ani nevšiml že proti mně jde někdo jiný a vrazil jsem do něj.Omluvil jsem se a chtěl pokračovat,ale tvor mě chytil za rameno a šeptem mi řekl „Musím s tebou a tvými přáteli mluvit“.Po těchto slovech odběhl pryč.Zůstal jsem stát na místě a díval se na místo,kde se postava ztratila.Nicméně jsem šel pro Thomase a Victora.Společně jsme šli podívat po tom neznámém.Když jsme šli kolem dveří s tím podivným znakem,zaslechly jsme hlas té postavy.Volala na nás.Po chvíli jsem si uvědomil že hlas přichází právě z těch dveří.Rozhlédli jsme se a vešli dovnitř.Uvnitř bylo poměrně velké šero a vlastně jediné světlo vycházelo ze svícnu stojícím na stole uprostřed místnosti.Na první pohled se místnost jevila prázdná,to jsem si myslel do té doby,než mě cizí ruka chytila za rameno.S leknutím jsem se otočil a viděl toho tvora co nás sem pozval.Po chvíli ticha promluvil. „Promiňte nechtěl jsem vás vylekat,jen jsem se chtěl ujistit,že tu budeme sami“.Vyzval nás abychom se posadili a sám došel ke skříňce a vyndal z ní podivnou láhev s tekutinou načervenalé barvy.Přisedl ke stolku,dal nám sklenice a všem nám nalil pořádnou dávku té tekutiny.Přičichl jsem si ke sklenici.Tekutina voněla příjemnou sladkou vůní. „Nebojte není to otrávené“,řekl a sám si lokl oné tekutiny.Všiml jsem si že Thomas se na něj celou dobu nedůvěřivě dívá.Nicméně vzal skleničku a také se napil.Victor a já jsme se po chvíli napili také. „jsem rád že se vám tu líbí,nicméně jsem s vámi nechtěl jenom posedět a popít.Chtěl jsem s vámi mluvit o určitých věcech o kterých byste měli vědět“. „A to jako o čem“,zeptal se Thomas. „Například o těch monstrech,která se objevila ve vašem světě“.Řekl neznámý a znovu si lokl.Ale než vám budu vyprávět,řeknu vám své jméno.Nicméně se na mé jméno neptejte nikoho v této budově“.Když si všiml našich nechápavých výrazů,dodal „Nevědí,že tu přebývám„.Mé jméno je Nerdrasil“. „Proč nejsi vítán“zeptal se Thomas V této budově jsou hlavně Andělé a nebeská stvoření,která si zasloužila pobyt zde,já jsem padlý anděl.Oni nás považují za něco podřadného,ale zároveň z nás mají strach.My padlí andělé totiž bdíme tehdy,když oni spí,žijeme v těch nejtemnějších zákoutích světů,bojovali jsme za ně,a oni na nás pohlížejí jako na odporný hmyz.Ale dost,nebudu vás tu unavovat soukromými věcmi“.Řekl a znovu si pořádně lokl. „Přišel jsem vás varovat,mají vás pod dohledem.Všechny ty kecy co vám řekli,byla jen snůška lží.To oni tam ty obludy posílaj,a ne žádný pekelný síly.Oni uzavřeli dohodu s peklem.Peklo dodá bojovníky,citadela je dopraví do libovolnýho světa.Pouze citadela má tu moc aby dopravovalo někoho tam a zase zpátky.Maj vás tu jako předměty pozorování.Sledujou vás a zjišťují o vás všechny možné informace“.Nevěřil jsem vlastním uším,jestli to co řekl byla pravda,znamenalo by to zánik všeho. „Jak ti to máme věřit a nemyslet si že pustě lžeš“vložil se do toho Thomas.Kuráž toho chlapce mě velmi udivovala. „Pravda,jak mi to máte věřit“.Řekl poněkud pobaveně Nerdrasil. „Kdybyste tady byli jako ti,za které vás vydávají,určitě by vám řekli vše o této místnosti.Tohle je bývalá soudní síň.Zde se děly ty největší křivdy“.Tato místnost je místností utrpení.Po těchto slovech vstal,otevřel dveře o kterých jsme nevěděli. „Teď jděte,ale pamatujte na to,co jsem vám řekl.Došli jsme do našeho pokoje a po jídle si šli lehnout.Dlouho do noci jsem přemýšlel o tom setkání.Usnul jsem teprve kolem jedné hodiny ráno(moje hodinky jsem měl pořád u sebe).Když jsme odcházeli,Nerdrasil nám dal nabídku. „Když budete potřebovat nebo chtít odejít,nepustí vás.Zajděte za mnou a já vám pomohu.Nejdříve mě ale budete muset zavolat“.Hned na to každému z nás dal do rukou divnou píšťalku.

To bylo to poslední,na co jsem myslel,než jsem usnul.

Kapitola 5 Vězení 

Druhý den mě probudil silný závan chladu.Když jsem se probral,viděl jsem,že už nejsem v našem pokoji,ale v tmavé kamenné místnosti s malými okny.Thomas a Victor tady byli také.Oba už byli vzhůru. „Kde to sakra jsme“,Zeptal jsem se,když jsem se probral ze šoku. „Vypadá to,že náš tajemnej přítel vážně nekecal.Tohle je tutově vězení.Odpověděl mi Thomas. „No to je teda vážně úžasný“Rozzlobil se nahlas Victor. „Jednu chvíli jsme v našem pokoji a v příští v nějakym smradlavym vězení.Hej,vy bastardi,já vím že mě slyšíte.Co to má sakra znamenat.Rozkřičel se z plných plic Victor“. „Klid příteli,křičíš úplně zbytečně.neslyšej tě“.Hlas se ozýval z temného kouta.Hrozně jsem se lekl.Otočil jsem se ke koutu ze kterého se hlas ozýval.Ze tmy se náhle vynořila tajemná postava.Na hlavě měla černou lesklou přilbu a na těle měla tmavé brnění.Měla světle šedou pleť, svítivě bílé vlasy a zúžené bílé oči .Celkem bych se nedivil,kdyby nám ta postava řekla že se vrátila z hrobu. „Zdravím vás.Mé jméno je Radegast“.Civěl jsem na tu postavu neschopen slova. „Nebojte,mě se bát nemusíte“.Řekl a prohlížel si nás.První se z překvapení probral Thomas,protože se okamžitě obořil na postavu. „To je hezký,že nám to říkáš,ale jak ti to máme věřit“?Radegast se na Thomase udiveně podíval. „To je ten chlapec vždycky tak vznětlivý“,zeptal se po chvíli. „Ne,ale to vypětí posledních dnů mě naučilo obezřetnosti“,odpověděl mu Thomas. „Dobrá,ale snaž se to nepřehánět“usmál se Radegast. „Ale dost bylo legrace,Měli byste o těch tady vědět všechno.Prý jste mluvili s Nerdrasilem?“Mlčky jsem přikývl. „Výborně,to celou věc zjednodušuje“.Prošel se po místnůstce a pokračoval.“To co vám řekl je pravda,on je zde jako zvěd od nás,padlých andělů.I já zde vyzvídal,ale chytili mě.Tak proč tě nezabili“?Vložil se do vyprávění Victor. „Protože doufají,že ze mě dostanou nějaké informace.Proto mě také vězní.“Pak se odmlčel a já si všiml krvavého fleku na jeho čele. „Koukám,že zde mají tvrdé vyslíchací metody“. „To ano,ale dá se to přežít“. „Proč ti nesundají to brnění“?Zeptal se Thomas. „Chtějí,ale to brnění je propojeno s mým tělem.Abyste to pochopili,byl jsem na pokraji smrti,a vypadalo to že nepřežiji,Ale jednoho dne se v nemocnici objevil Synthetský bojovník.Syntheti dokázali propojit teplé maso s chladnou ocelí.Dokázal mé tělo propojit s tímto brněním,ale za cenu toho,že se ho nikdy nezbavím.Ale nebudu odbíhat od tématu.Musíte vyhledat našeho vůdce a zdělit mu toto:Sedmý symbol byl rozluštěn.On už bude vědět o co se jedná“. „To je moc hezký,ale jestli sis toho nevšiml,jsme ve vězení“.Ozval se Thomas. „Nebojte,pomohu vám v útěku“.Načež se obrátil ke stěně a začal na jednotlivé cihly vyklepávat něco jako kombinaci.Když skončil,chvíli se nic nedělo,ale pak se stěna začala rozevírat a po chvíli v ní byl docela velký otvor. „Když jsi tohle věděl,proč jsi neutekl“?Divil se Thomas. „Protože jsem příliš slabý,než abych utekl.Vy ale můžete“.Ale tím okýnkem se protáhnu tak maximálně já“.Ozval se Thomas. „A dost pochybuju,že mě nechaj jen tak odejít“. „To je pravda chlapče,nebude to nic jednoduchého,ale s trochou štěstí a odvahy by se to mohlo podařit,a navíc o té chodbě nevědí,Jde o to že až vylezeš musíš prolézt portrétem na konci chodby.Vyjdeš ve svatyni,tam budou na zdi proti tobě viset meče.Velké zářící meče skuté 12-ti archanděly.Jsou to jedny z mála zbraní,které mohou zranit nadpozemskou bytost,a navíc i ten,který drží zbraň poprvé v ruce,zachází s ní jako mistr.Ty meče musíš vzít a donést je zpět sem.Co myslíš,dokážeš to?“Nastala chvíle ticha při které bylo na Thomasovi vidět,že v něm proti sobě stály strach a odvaha.Po chvíli se však napřímil a odhodlaně odpověděl. „Půjdu“.Odvaha toho chlapce mě nepřestávala udivovat.Thomas se právě chystal udělat něco,co ho mohlo stát život. „Dobře chlapče,je to od tebe velmi odvážné.Tak tedy,vysvětlím ti,co přesně musíš udělat“.vzal si Thomase kousek stranou a něco mu říkal.Thomas po chvíli beze slova prošel kolem nás a vlezl do otvoru. „Thomasi“zavolal na něj najednou Victor „Hodně štěstí“. „Díky Victore“řekl Thomas a zmizel v otvoru.Po několika minutách se Thomas vrátil a v rukou měl meče.Zářily oslňujícím světlem.Byly tak nádherné,že se mi na chvíli zastavil dech. „Výborně chlapče“,ozval se najednou Radegast. „Teď už jen stačí počkat,až přijde strážný“.Netrvalo to dlouho,a strážce přišel s jídlem.Radegast se schoval a čekal.Strážný otevřel dvířka a vešel s vytaseným mečem dovnitř.Ani nestihl zareagovat,a jeho hlava se válela po zemi jako hlávka zelí. „To bychom měli“,řekl Radegast. „A teď kupředu,osvobodit další“.Během deseti minut se nám podařilo osvobodit deset vězňů,kterým jsme hned dali meče.Kolik strážců jsem zabil už ani nevím,ale vím že to není dost.

Kapitola 6 Vzpoura

Zabarikádovali jsme se a čekali.co se bude dít.Během čekání jsem se seznámil s vězněnými.Překvapilo mě,že někteří vydrželi i 1000 let vězení.Najednou ke mě přiběhl Victor. „Nevíš,kde je Thomas“?Zeptal se starostlivě.Odvětil jsem že nevím,ale že je to silnej kluk,kterej se o sebe umí postarat.Najednou se přiřítil sbor asi dvaceti těžce oděných strážců.Od těch normálních se lišili tím,že byli mnohem větší a mohutnější.Navíc měli místo mečů ohromné sekery a štíty.Nečekal jsem na nic,a vrhl jsem se na prvního z nich.Naštěstí si mě nevšiml,takže můj úder nestihl odrazit.Poté,co spadl na zem jsem ho probodl a běžel bojovat dál.Další těžkooděnec si mě bohužel všiml a odrazil můj úder s takovou silou,že jsem odlétl několik metrů.Okamžitě jsem se zvedl a běžel na něj.Měl zrovna práci s jedním urostlým bojovníkem,takže si mě nevšiml.Přiskočil jsem za něj a prorazil jeho brnění.Naneštěstí jsem si nevšiml jiného strážce,který se dostal až ke mně.Právě,když se rozmachoval k smrtícímu úderu,uslyšel jsem zvuk nárazu.Když jsem se otočil,viděl jsem Thomase,jak drží svůj meč zabodnutý mezi pláty strážcova brnění brnění.Ani jsem mu nepoděkoval,a už se ke mně sápal další strážce.Povedlo se mi vyhnout sekeře a zasadil jsem mu smrtící ránu.To byl poslední strážce.Okamžitě jsme začali ošetřovat raněné. „Dobrá práce“řekl mi Radegast poté,co jsme ošetřili raněné. „Díky“odpověděl jsem. „Že jsme ale měli štěstí.“. „Jo to teda měli.Nechybělo málo a porazili by nás,ještě štěstí že ten kluk dokázal najít mechanismus propadel.“.Poté jsem došel za Thomasem. „Díky,že jsi mi zachránil život Thomasi.“. „Není zač Matte.Měl jsem prostě štěstí,že si mě nevšimnul.Ani jsem nevěděl že jde po tobě.Byl jsem prostě ve správnej čas na správnym místě“. „Radegast mi řekl,že jsi našel nějaký mechanismus Tome“. „Jo,to je pravda.Našel jsem nějakou páku a nenapadlo mě nic lepšího,než za ní zatáhnout“.V tu chvíli nás z rozhovoru vytrhl Victor. „Matte.Radegast tě chce vidět“. „Díky Vicku“.Rozloučil jsem se z Thomasem a šel za Radegastem.Našel jsem ho,jak se sklání nad jedním zraněným.Napřímil se a zavolal mě k sobě. „Podívej se na to“ukázal na raněného. „Už jsi někdy něco takovýho viděl“?Prohlédl jsem si raněného.Nejdříve mi nepřipadal nijak podezřelý,až po chvíli jsem si všiml černých skvrn,které měl nejspíš po celém těle.Nejdřív mě napadlo,že to je mor nebo něco podobnýho.Ale zraněný začal blednout a odhalila se zprvu neviditelná ranka.Poodešli jsme o kousek dál. „Tak co si o tom myslíš“?Zeptal se mě Radegast. „Nikdy jsem nic takovýho neviděl,ale ta ranka by s tím mohla souviset“. „Bojím se,že máš pravdu.Vypadala jako ty,které měli i jiní z mého klanu.Tyhle ranky může způsobit jediná věc.A to čepel anděla smrti.Ranka vypadá neškodně,ale ten,který je zasažen s jistotou zemře.Zajímalo by mě,kdo jim ty ranky způsobil,protože tyhle artefakty nerostou na stromech.“Nevím proč,ale z nějakýho důvodu jsem se otočil a uhnul právě včas.Do místa,kde jsem ještě před chvílí stál se rozmáchl meč.Radegast použil nějaký kouzlo nebo něco takovýho a odhodil teď již viditelného útočníka.Ten odlétl nejméně tři metry a narazil do zdi.Okamžitě jsem k němu přiběhl a kusem lana jsem ho svázal.Naštěstí byl omráčený.Daly jsme neznámého hlídat a já se šel projít po hlídkách.Když jsem se asi za půl hodiny vrátil,byl neznámý již při vědomí a o něčem mluvil s Radegastem.Přišel jsem blíž a poslouchal jsem rozhovor.V podstatě mi ani nic jinýho nezbejvalo poněvadž mluvili nějakym jejich jazykem.Radegast si mě všiml a pokynul mi,abych šel k nim,pak se napřímil a odešel.Konečně jsem si s tím divným útočníkem mohl promluvit.Neznámý se jmenoval Rodenroth. „Promiň“ozval se „ale nevěděl jsem jestli jsi přítel nebo nepřítel“ „haha to ses moch klidně zeptat“dodal jsem ironicky. „A vůbec,proč ses tak skrýval.Nejsi snad jeden z nich“? „Ne,schovával jsem se protože jinak by mě zabili.A skrz stráže se projít nedalo“. „No nic“prohodil jsem „Teď se už skrývat nemusíš“.Už jsem se chystal odejít,ale Rodenroth mě chytil za rameno. „Odtud se silou nedostanete.Vím o jiné cestě ven,ale je střežená a plná pastí“.Rychle jsem zavolal Radegasta a Rodenroth nám řekl vše co o té cestě věděl.Rychle jsme svolaly válečnou poradu a dohodli jsme se na plánu.Narychlo jsme se sbalili a vyrazili cestou, která začínala skrytým otvorem ve zdi.postupně jsme prolezli a šli dál zhruba po pěti minutách se chodba rozdělovala na dvě další chodby.Rozdělili jsme se na dvě skupiny z nichž jedné veleli Radegast a Victor a druhé já a Thomas.Byl jsem rád že šel se mnou,protože jsem ho měl na očích.Byl s námi i Rodenroth.Po chvíli jsme došli do velké kamenné místnosti.Chtěli jsme projít,ale uprostřed místnosti se najednou začaly otevírat otvory z nichž lezly nějaký slyzký vobludy.Stály na dvou nohách a připomínaly mi dinosaury.Na každym z nich seděl jeden jezdec.Žádnej z nich neměl žádnou zbraň.Vono ostatně nebylo potřeba,když měli otěže od těch ještěrů.Najednou někdo ze skupiny zakřičel „Hlídači kobek“!Hned mi bylo jasný,že tihle hlídači nás bez boje nepustí.Jich bylo deset a nás jedenáct.Zavelel jsem signál k útoku a rozeběhl se proti nim.Svůj meč napřažený a připravený k úderu.Když jsem k nim byl na dva kroky,skočil jsem a zasáhl jednoho z nich.Ten zakvílel a padl na zem.Ostatní dorazili hned po mě a boj začal.Rozmáchl jsem se a chystal se udeřit dalšího z nich.Jeden se ale dostal za mě a kdyby Rodenroth včas nezasáhl,byl bych mrtvej.Ani jsem se neotočil a najednou mě jeden z hlídačů srazil k zemi.Zrovna,když se mě chystal zabít se přiřítil Thomas a probodl mu krk.Na nic jsem nečekal a jednou ranou jsem mu usek hlavu.Vstal jsem a viděl,že jsme je porazili.Bohužel jeden z vězňů nepřežil.Rodenroth k němu poklekl a něco mumlal.Po chvíli vstal. „Měli bychom jít dál“řekl. „Jo,dobrej nápad.“přisvědčil jsem a chystal se k odchodu.Náhle mě Thomas zarazil a ukázal na zbroj jezdců.Nevypadala vůbec špatně.Vysvlékli jsme je z brnění a navlékli si je.Byly z nějakýho divnýho kovu,protože se dokonale přizpůsobilo mýmu tělu.Vzal jsem si meč a zavelel k pochodu.Šli jsme asi půl hodiny a najednou před námi začalo stále více svítit světlo.Nakonec jsme to dokázali a vyšli zase na denní světlo.

Kapitola 7 Vesnice 

Netrvalo dlouho a z té samé chodby,ze které jsme přišli přišel i Radegast se svou družinou. „Jsem rád,že jsi to zvládl příteli“. „Taky tě rád vidím Radegaste“.Sedli jsme si a domlouvali se,kudy dál.Fascinovalo mě,že Radegast,přesto že byl vězněn takovou dobu zcela přesně věděl,kde leží nejbližší vesnice. „Ta vesnice má ze všech stran opevnění.Z jedné strany je chráněna horami,které obklopují celé údolí.Z druhé strany je chráněna mocnou palisádou vysokou dvacet metrů.Pokud bychom se tam dostali,je tu reálná šance na obranu před pronásledovateli“.Pojedli jsme něco z těch skromných zásob,které jsme měli z vězení a vydali se na cestu.Radegast a Rodenroth nás vedli převážně lesnatými stezkami.Šli jsme už dobrou hodinu,když nás Radegast zastavil. „Co se dějě“?Ptal se Thomas „Blížíme se k opevnění,nechceme přece aby nás zabili“ušklíbl se Radegast.Sedl si a začal něco mumlat.Po chvíli vstal a řekl „Pojďte bratři,žene se za námi pátrací četa“.Na nic jsem nečekal a zvedl se ze země.Všichni začali běžet za Radegastem,který nás vedl k opevnění.Popadnul jsem Thomase za ruku a běžel za nima.Po chvíli ostrýho sprintu jsme dorazili k ohromný dřevěný bráně.Stráž,která byla v strážním domku,kterej visel dobrej metr nad zemí okamžitě otevřela bránu a my se vřítili dovnitř.První,co jsem viděl byla vysoká postava v lesklém brnění.Rozdejchal jsem se a pomalu se zvednul ze země. „Uklidni se příteli,tady jsi v bezpečí.Mé jméno je Dregos“.Byl to člověk.Téměř jsem se nezmohl na slovo.Dregos se mezitím šel přivítat i s ostatními.Rozhlédl jsem se po vesnici.Byl to úžasný pohled.Zezadu byla ohromná hora s několika jeskyněmi.Domy samotné se podobaly chýším ze dřeva.Střechu měly z došků slámy.Thomas,kterého jsem ještě pořád držel také jen užasle zíral.Konečně jsme byli v bezpečí, alespoň prozatím. Z úžasu mě vytrhlo až hlasité volání od strážních domků. Rychle jsme běželi na palisádu a viděli své pronásledovatele.Byly to čtyři postavy na černých koních.Postavy byly oděny v mohutném černém brnění.V rukou měly meče.Než jsem si je stih prohlídnout důkladněji, uslyšel jsem zvuk letícího šípu. Otočil jsem se a viděl Dregose s ohromným lukem.Poté jsem se podíval zase dolů.Tři jezdci leželi na zemi probodnutý šípama.Čtvrtej měl štěstí a zásah přežil.Než se stih vzpamatovat,už ho odvlekli dovnitř.Oddych jsem si a šel se projít.Po příjemný procházce po vesnici jsem zjistil,že mám ohromnej hlad.Naštěstí jsem si všimnul nějaký hospody.Neváhal jsem ani na chvíli a vešel dovnitř.Vevnitř panovalo příjemný šero.Jediný světlo vyzařoval planoucí krb a pochodně.Vzadu na stěně vysely trofeje ňákejch zvířat.Pod nima seděli a kecali nějaký vesničani.Podle oděvu nejspíš dělníci.Jeden z nich si mě všimnul a pokynul mi,abych se s nima napil.Přisednul jsem si k nim a ten,co mě přizval mi objednal pivo.Hostinskej byl veselej chlapík. „Nejsi ty náhodou jeden z těch vězňů“?zeptal se mě najednou. „Jo,ale proč se ptáte“? „No napadlo mě,že asi budete mít hlad a tak jsem vám něco připravil“.Odběh a po chvíli se vracel s talířem plnym polívky.Dal mi jí a dodal „Nebojte,nic za to nechci“.Ochutnal jsem tu jeho polívku.Něco tak dobrýho jsem už dlouho nejed.Chlapi se jen smáli a začali vesele připíjet na zdraví těch,co utekli.Dojed jsem a napil se s nima.Pivo bylo skvělý.Začal jsem jim vyprávět,co všechno se mi stalo.Když jsem skončil,všichni mlčeli. „Sbohem chlapi,bylo to tu pěkný,ale teď se půjdu projít“. „Kdyby něco,víš kde nás najdeš,a mimochodem,já jsem Doran“.Poděkoval jsem za příjemnou společnost a višel ven.Zatímco jsem byl vevnitř,padla noc.Nevěděl jsem kde budu spát,a tak jsem se jen tak procházel po vesnici.Najednou jsem zaslech pláč.Šel jsem k místům,odkud se ozýval.Viděl jsem krčící se ženu a kolem ní stála banda podnapilejch výtržníků. „Tak co s ní uděláme“řek zřejmě vůdce.Žena se pokusila utéct,ale jeden z těch vejrostků jí pořádnou ranou srazil zpátky.Všichni se začali hlasitě smát.To už jsem nevydržel a běžěl k té ženě.Jakmile jsem si stoupnul před ženu,jeden z nich se ozval „No né,tak ta děvka má ochránce“?Všichni se dali do smíchu. „Nejsem sice žádnej ochránce,ale máš jedinou a poslední možnost odejít“.Smích byl ještě bouřlivější než předtím. „No tak neblázni,nás je pět a ty jsi sám.Radši vodpal ty,nebo ti Rod dá za vyučenou“.Ukázal na ohromnýho hromotluka,kterej byl nejmíň o hlavu větší než já.Okamžitě jsem vytáh svůj meč „Jestli jí chcete,tak jedině přes mojí mrtvolu“.Vůdce najednou vytřeštil oči na meč a vzápětí tasili všichni.Nečekal jsem na nic,zakřičel jsem na tu ženu „Běž“ a sekl jsem mečem po nejbližším z nich.Ten s výkřikem upustil meč a držel se za rameno.Mezitím jsem měl co dělat,abych vykryl další dva údery.Přiskočil jsem k nim a z otočky se mi povedlo vyřadit oba dva útočníky.Zbývali už jen vůdce a ten hromotluk.Hromotluk se rozmáchl,ale než udeřil,sekl jsem ho do nohy s takovou silou,že se na místě skácel a ležel v kaluži krve.Když vůdce viděl,co jsem provedl s jeho družinou,upustil meč a s vyděšeným výrazem utekl.Zasunul jsem meč a rozhlédl se kolem sebe.Ta ženská se pořád krčila v koutě.Přistoupil jsem k ní a začal ji utěšovat. „Jen klid už jste v bezpečí“. „Děkuji vám“zašeptala. „Nebýt vás,bůh ví co by mi udělali“.Pomohl jsem jí vstát.Jmenovala se Loraine.Vypadala hladově, a tak jsem jí nabídl,že jí pozvu na jídlo.K mému překvapení přijala.Zašli jsme teda do tý hospůdky.Hostinskej se jen usmál a šel připravit něco k jídlu. „Děkuji vám,vůbec by mě nenapadlo,že mě někdo jako vy pozve na jídlo“. „Víte,mě by zase v životě nenapadlo,že budu zabíjet nějaký pekelný obludy.A vidíte to.Nejdřív se objevily a potom si pro mě došel nějakej prolhanej anděl a uvrhnul mě do vězení.Naštěstí se nám podařilo probít ven a musím vám říct,že taková šílenost by mě ani ve snu nenapadla.Oba jsme se začali smát.Hostinskej nám oběma přines to samý,jako mě předtím.Popřál nám dobrou chuť a odešel.Po chvíli přišel Thomas.Pousmál se a sedl si k vedlejšímu stolu.Ukázalo se,že Loraine není tak úplně bezmocná,jak jsem si myslel.Byla to čarodějka začátečnice.Odešli jsme z hospody a procházeli se vesnicí. „A kde vlastně bydlíš“?Zeptal jsem se jí. „Není to daleko,vlastně kdekoliv.Toulám se světem a přebývám kde se dá“.Tohle mě ani moc nepřekvapilo.Ještě nějakou chvíli jsme se procházeli a povídali si.Najednou se z jedné z temných uliček vyřítila banda asi deseti mladíků s mečema.Hned za nima se vyřítil jejich velitel.Byl to ten samej,kterýho jsem už jednou zahnal. „No ne,copak to tady máme.Páreček na vycházce.Toho chlapa zabte,ale tu ženskou nechte naživu“.Tasil jsem meč,ale dřív,než jsem stihl udělat první výpad mě vyrušila oslnivá záře.Otočil jsem se a viděl Loraine,jak vytváří ohnivou kouli. „Uhni“zakřičela na mě.Na nic jsem nečekal a uskočil doleva.Oslnilo mě silné světlo.Loraine něco mumlala a nakonec zakřičela „Etherio“!!!!Následovala ohromná rána.Okamžitě jsem popad meč a vrhnul se na zbytek nepřátel.Jednomu jsem sek do ruky a zbytek se dal na útěk.Otočil jsem se a viděl Loraine,jak bezvládně leží na zemi.Vzal jsem jí do náruče a běžěl hledat pomoc.Měl jsem ohromný štěstí,že jsem narazil zrovna na Radegasta.Když mě viděl s Loraine v náručí,na nic nečekal a běžel mi naproti.Rychle jsme Loraine dopravili do Radegastova domu.Položil jsem jí na postel a šel za Radegastem.Než jsem stihnul cokoliv říct,Radegast mi pokynul abych nic neříkal. „Je to čarodějka co“?Přikývnul jsem. „Jen klid,z toho se vyspí.Použila silný kouzlo?Nějakou ohnivou kouli“Odpověděl jsem. „Je ještě nezkušená.Některá kouzla tě vyčerpají,jiná tě zbaví vědomí a některá,pokud je neumíš použít tě zničí.Sedli jsme si ke stolu a Radegast vzal skleničky,do kterejch nalil červenou tekutinu. „Na zdraví“přiťukl si se mnou a napil se. „Kde jsi ji vůbec potkal?Ále,obtěžovala jí banda vejrostků“odvětil jsem a napil se. „Mám na tebe otázku Radegaste.Tyhle kouzla se dají naučit,nebo se s tím narodíš?Víš Matte je to složitější.Každý člověk umí ovládat nějaký druh kouzel.Ale jen někdo je dokáže odhalit a užívat.Mohl bych tě nějaká naučit,ale musím znát tvůj druh magie,ale to není zas tak těžké“.Vstal,přešel ke skříni a vyndal z ní stříbrný tác.Ten položil na stůl a začal mumlat nějaký zaříkadla.Po chvíli přestal a řekl mi,abych dal nad tác ruku.Udělal jsem co chtěl.Nejdřív se nic nedělo,ale po chvíli se z tácu začalo kouřit a z tácu vylétl oslňující záblesk.Podíval jsem se nahoru a viděl malou díru ve stropě.Radegast se ale z nepochopitelného důvodu usmíval. „Skvělé,naprosto skvělé,síla kterou ovládáš je velká,dokonce větší než jsem čekal,a s tou střechou si nelam hlavu“.Něco zamumlal a střecha byla opravená. „Ovládáš blesky Matte,to je velká vzácnost.Pokud budeš chtít,naučím tě ji ovládat“.Nevěděl jsem co říct,ale vnitřní hlas mi pořád šeptal,abych přijal. „Tak dobře Radegaste,zkusím to“.Radegast se usmál a přiťukl si se mnou „Nuže dobrá,začnu tě trénovat hned zítra“.Asi hodinu jsme mluvili o všem možném,ale pak nás vyrušila Loraine,která se probudila. „Ahoj“pozdravil jsem jí.Slabým hlasem odpověděla na pozdrav,ale usmívala se.Radegast jí připravil skleničku a také jí nalil.Poděkovala a Radegast se začal ptát,co to vlastně použila. „Ani nevím,takové kouzlo jsem nikdy nesesílala,ale přitom se mi zdálo jako bych ho znala téměř celý život.Tomu se říká vrozená magie,mladá čarodějko.Některá kouzla se musíš naučit,s některými se narodíš.Nicméně to,co ti řekl instinkt se mnozí učí roky.Ale to je teď vedlejší,naši kamarádi z citadely se sem určitě co nevidět vypraví s armádou a srovnají to tu se zemí.Radegaste,přece musí být možnost,jak tuhle vesnici ubránit“.Radegast se zamyslel a po chvíli se na nás podíval.“Možná,že tu jedna možnost je,ale bylo by to velmi nebezpečné.Jediná možnost jak tuhle vesnici ubránit je získat mocný artefakt,hromové oko.Jedině tenhle artefakt by nám dal šanci ubránit se.A co to oko vlastně dělá?Dokáže probudit k životu hromové ptáky, respektive jeden pták se z něj zrodí.“Najednou do dveří vtrhl Thomas.“Jdou sem.Ohromná armáda“.

Kapitola VIII. Gillioth

Okamžitě jsme vstali a běželi k bráně.Vystoupili jsme na pozorovatelnu a opravdu.Armáda čítající nejméně několik tisíc vojáků pochodovala skrze les,který byl postupně kácen. „Proboha“vykřikl Radegast. „jestli se sem tohle vojsko dostane,budeme mít co dělat abychom se vůbec ubránili.Naštěstí jim bude trvat nejméně týden než se sem dostanou“.Po těchto slovech se otočil a šel dolů.

Okamžitě jsem ho doběhl a chytil za rameno,“Radegaste,kde je to oko?Příteli,i kdybys se k němu dostal,proti jeho strážcům nemáš šanci.Radegaste!Jestli je nějaká možnost ubránit se,podstoupím cokoli abych ji mohl využít.Smělá slova,ale ta ti nepomohou.Nicméně teď si musíme všichni promluvit“.Po těchto slovech se mi vyškubl a šel dolů.Mlčky jsme šli za ním.Šli jsme zpátky do Radegastova domu.Sedli jsme si ke stolu.Radegast šel pro další,kteří by měli vědět o nebezpečí a o oku.Po nějaké chvíli se vrátil spolu s Rodenrotem a chlapcem zhruba stejně starým jako Thomas. „Tohle“ukázal na chlapce „je Ragnarok,jeden z posledních z hromových jezdců“.Nevěřícně jsem zíral na chlapce.Ten po celou dobu nepřestával sledovat místnost.Najednou ke mně přistoupil a podíval se mi do očí.Jeho oči byly plné energie a dokonce se mi zdálo,že v nich proběhl elektrický výboj.Najednou jsem v hlavě slyšel hlas.Bylo to,jako by ke mně mluvil,ale jeho pusa se ani nepohnula. „Neboj se,Matte“smál se Radegast.On se dorozumívá hlavně telepatií.Hlas v hlavě neustále sílil.Mluvil na mě jazykem,kterému jsem nerozuměl.Měl jsem pocit,jako by se mi měla rozskočit hlava.Najednou Ragnarok poodstoupil a hlas i bolest byli pryč. „Omlouvám se,ale nejsem zvyklý na normální konverzaci,ale stejně bych řekl že jste mi nerozuměl ani slovo.To máš sakra pravdu,ale příště se mnou prosím mluv normálně.Tu bolest bych příště nemusel přežít.Sedli si ke stolu a Radegast přinesl dvě lahve namodralé tekutiny.Všem nám nalil a také si přisedl. „Takže“začal „nepřítel se sem dostane nejdříve za týden.Do té doby musíme hromové oko najít a přinést zpět.Vím,že jedno z nich je na vrcholku hor,ale získat ho bude velmi obtížné.Definuj mi slovo obtížné“Vložil se najednou do jeho řeči Thomas. „Radegaste,jestli ta cesta sem byla podle tebe jednoduchá,tak si nedovedu představit,co je to obtížné.Hochu,cesta sem byla oproti tomu procházka růžovým sadem.To oko,nebo chcete-li vejce střeží prastaří strážci.Ale to je teď stejně jedno.Mohu vás sice dopravit nahoru do hor,ale dál budete muset jít sami.Ragnarok slíbil,že půjde s vámi a dá na vás pozor.Teď musím vědět,kdo z vás je ochoten a schopen jít pro to vejce.“Najednou bylo ticho,bylo slyšet dokonce vítr,který dul za okny.Najednou Thomas vstal „No tak lidi,to máte vážně takovej strach,nebo vám je osud týhle vesnice ukradenej?“Došlo mi,že má naprostou pravdu.Okamžitě jsem vstal „Máš pravdu Thomasi možná,že někdo má strach,ale pamatuj si že já půjdu kamkoli s tebou.A pro to vejce půjdu.Po chvíli ticha zvedla ruku Loraine i Rodenroth. „A mě se nikdo nezeptá?S leknutím jsem se otočil a viděl Victora ve dveřích. „Všechno jsem slyšel a rozhodně jdu s váma.No výborně,další spojenec“ozval se najednou Radegast. „Teď by vás bylo zbytečné a nebezpečné posílat vás nahoru.Pošlu vás tam hned ráno,ale teď se pojďme najíst a pak bychom měli jít spát.S tím jsme všichni souhlasili a tak jsme všichni šli do té hospůdky.Hostinskej se pořád usmíval a všem nám přinesl plný talíř polévky.Po výborné večeři jsme šli spát do pokojů,které nám hostinský připravil.Dal jsem si s Loraine dobrou noc a poté jsem šel do svého pokoje.Thomas už tvrdě spal.Lehl jsem si a přemýšlel.Po nějaké chvíli jsem ale tvrdě usnul.Vzbudil jsem se ještě za tmy.Vstal jsem a šel dolů.Radegast už tam seděl a jedl něco k snídani.Když mě uviděl,pozdravil a objednal mi snídani.Sedl jsem si naproti němu a čekal jsem na jídlo. „Máš strach“zeptal se mě Radegast najednou. „Ani nevim,ale nebejt Thomase tak nevim,jestli bych tu ruku zvednul.Jo,ten kluk má hodně odvahy a kuráže.“Hostinskej mi přines jídlo a já se do něj s chutí pustil.Po chvíli přišli Victor,Thomas a Loraine a po chvíli i Rodenroth s Ragnarokem.Všichni jsme už byli připravený a oblečený na krutou zimu tam nahoře.Všichni jsme se najedli.Radegast vstal a odešel a po chvíli se vrátil s menší dřevěnou truhlicí.Tu postavil doprostřed stolu,otevřel a vyndal z ní několik lahviček s černou tekutinou. „Tohle“řekl najednou „je silný léčivý lektvar.Mám tu jednu lahvičku pro každého.Šetřete s ním.Stačí několik kapek na zranění a to se zahojí“.Každému z nás podal lahvičku. „A teď se chytněte za ruce“.Stoupli jsme si do kruhu a chytili se za ruce. „Hodně štěstí“popřál nám Radegast a pak začal něco mumlat a v zápětí se všechno začalo rozplývat podobně,jako když mě přenášel Tharaskinus.Najednou jsem ucítil prudký studený vítr.Přes vítr a sníh nebylo moc dobře vidět ani slyšet.Naštěstí jsme se drželi za ruce.Došli jsme do závětří a Ragnarok nás začal seznamovat s možnostmi,kterými jsme se mohli řídit. „Máme dvě možnosti,buď počkat tady,než se bouře přežene a nebo pokračovat a hledat nějaký vchod do chrámu,kde je vejce skryto.Obě možnosti jsou nebezpečné.Pokud počkáme,může trvat dny i týdny,než se bouře přežene a pokud vyrazíme,nemusí se nám podařit najít nic a můžeme zmrznout“.Následovalo ticho,které přehlušoval jen prudký vítr.Nakonec jsme se shodli na tom,že zůstat na místě by bylo riskantnější a tak jsme vyrazili.Po asi hodině namáhavého pochodu v hlubokém sněhu nás Ragnarok zastavil. „Tam vpředu je jeskyně,vypadá opuštěně,ale mohu se mýlit.“Neměli jsme co ztratit a tak jsme se vydali k jeskyni.Když jsme došli před jeskyni,pocítil jsem z ní zvláštní závan tepla.Ragnarok udělal několik kroků do jeskyně a zavolal do ní „Halo,je tam někdo?“Odpovědí mu byla ohromná ohnivá vlna.Měli jsme štěstí.že jsme si stihli lehnout. „Nechceme vám ublížit,hledáme jen místo pro odpočinek“.Tentokrát přišel mohutný tvor .Měl zelenou kůži a na sobě měl něco,co vypadalo jako staré a primitivní brnění.V ruce měl velikou bojovou sekeru.Něco Ragnarokovi s potěšeným a zároveň překvapeným výrazem řekl a objal ho.Ragnarok nám pokynul,abychom šli za ním.Šli jsme do jeskyně,kde plál oheň.Posadili jsme se na primitivní židle a dali sušit vlhké oblečení.Tvor o něčem mluvil s Ragnarokem.Ten se tvářil čím dál tím ustaraněji.Po chvíli vstal a přešel k nám.Nebojte,Gillioth je můj starý přítel,neublíží vám.Je to horský ork. „Hej Ragnaroku“,ozval se Thomas,co ti to řek.Já jen,že se tváříš tak kysele.Víš,dozvěděl jsem se,že Gilliothův kmen má nového náčelníka,který se o ně nestará dobře.To je zajímavý,ale co je nám do jejich problémů?Thomasi,jsi ještě příliš mladý a nezkušený,než abys něco takového pochopil.“Po téhle větě Thomas zmlknul.Najednou se ozval Victor. „Ragnaroku,co by se stalo,kdybychom toho náčelníka porazili?To je velmi zajímavá otázka,ale pravděpodobně by z nás udělali své vládce,nebo by poslouchali někoho,koho bychom zvolili.Proč se ptáš.Víš napadlo mě,že kdybychom ho porazili,mohli by nám pomoct při obraně pevnosti.“Tohle s Ragnarokem trhlo. „To je velmi zajímavé Victore.“Vstal a šel ke Gilliothovy. „To by mě zajímalo,odkud se ty dva znají“pošeptal mi Thomas. „Gilliothův kmen Ragnaroka vychoval,když ho Gillioth našel v lese.“Ozval se najednou Rodenroth.Leknutím jsem málem spadnul ze židle. „Moc o sobě nemluví,ale trocha orkské krve mu nejde upřít.Když se dostane do boje,je to peklo,stát proti němu“. „Horští orkové jsou proslulí svou horkokrevností a divokostí“ozvala se Lorraine. „Četla jsem o nich,ale ještě nikdy jsem neslyšela,že by některý ovládal kouzla“.V tom se Ragnarok vrátil. „Victore,zeptal jsem se ho na to,co jsi mi říkal.Okamžitě mě začal přemlouvat,abych na to zapomněl.Prý vládne mocnému tvoru.Nicméně,pokud bychom to opravdu mysleli vážně,mohl by nás dovést do vesnice“. Po chvíli rozhodování a váhání jsme se shodli,že pokud je možnost získat spojence,musíme ji využít.Posbírali jsme si věci,a šli za Gilliothem.Cesta vedla jeskynním sistémem.Asi po hodině cesty jsme dorazili k vesnici.Stráž vytasila zbraně a byla připravená vyrazit do útoku.Chtěli jsme tasit také,ale Gillioth nás zarazil,vytáhl sekeru a vší silou s ní udeřil do země.Od jeho sekery odletěla ohnivá koule a zasáhla oba strážce.Ti odletěli několik metrů a narazili do stromů,které se nárazem zlomily.Co nejrychleji jsme běželi k vesnici,ale u brány se nám postavila do cesty skupina asi sedmi strážných.Ještě za běhu jsem se rozmáchl a usekl jednomu z nich hlavu.Na ostatní stačil jediný úder Gilliothovy sekery.Zasáhl toho uprostřed a ostatní zasáhla ohnivá vlna.Běželi jsme dál.Najednou se na konci cesty objevila velká postava,a v ruce měla hořící palcát.Už jsem se chtěl rozeběhnout,ale Rodenroth mě zarazil. „To je náčelník,toho chce Gillioth“.Ani jsem nestihl odpovědět,když něco zastínilo slunce.Ohlédl jsem se a viděl,ohromnou obludu.Vypadala jako kostra draka pokrytá kusy ledu. „Nemrtvý drak“!Zakřičel Rodenroth. „Všichni se kryjte mezi budovami.Odvedu jeho pozornost!“Hned nato se rozeběhl a zasadil drakovy ránu.Thomas to nevydržel a rozeběhl se Rodenrothovy na pomoc a vrazil špičku svého meče drakovy do oka.Ten zařval a ohnal se po Thomasovy ocasem.Thomas měl velký štěstí,že je tak mrštnej,jinak by byl už dávno na placku.Vytáhl jsem luk a vystřelil.Šíp zasvištěl a prorazil drakovi krk,ale nic mu to neudělalo.Chystal jsem se vystřelit znovu,když jsem uslyšel dusot.Otočil jsem se a vyděl skupinu stráží ženoucí se ke mě.Vytáh jsem meč a rozeběhl se proti nim.Když jsem byl několik metrů před nimi,uskočil jsem do strany a když jsem vstal byli akorát na dosah mého meče.Bez meškání jsem sekl po nejbližším z nich.Jeho zbroj byla velmi slabá,takže jsem ho zasáhl plnou silou.Protočil jsem se a usekl hlavu dalšímu z nich, ale jeden šmejd se ke mně nepozorovaně přiblížil a několikrát po mě seknul. Okamžitě jsem mu vrazil meč do krku. Najednou mě někdo zasáhnul a já odletěl několik metrů. Naštěstí to byla rána nějakým tupým předmětem. Podíval jsem se po útočníkovi a viděl několikametrového obra. Měl šedou šupinatou kůži a na sobě měl nějaké cáry hadrů.V ruce měl ohromnej kmen stromu a díval se přímo na mě.Na nic jsem nečekal a běžel jsem do postraní uličky a čekal na něj.Obr dorazil po chvíli.Naštěstí byl moc velkej a do uličky se nevešel.Rozeběhl jsem se a zabořil jsem svůj meč hluboko do jeho nohy.Obr zakvílel a padl na kolena, přičemž začal kmenem zoufale mávat kolem sebe.Vyskočil jsem a vrazil mu meč zespodu do krku. Obr padl na zem bez známek života.Na nic jsem nečekal a běžel na pomoc ostatním.Ragnarok bojoval s těma strážnejma.Zrychlil jsem a usekl jsem nejbližšímu strážnému hlavu.Když jsem se chystal na další úder,Ragnarok udeřil svým kladivem do země a stráže odhodil.Na nic jsme nečekali a běželi na pomoc Rodenrothovy s Thomasem.Najednou mě něco napadlo.Začal jsem hledat Loraine.Po chvíli jsem jí našel. „Loraine!“zakřičel jsem. „Dovedla bys použít to kouzlo,které jsi použila tehdy proti tý bandě?“. „Nevím,zkusím to“.Odpověděla a začala zaříkávat.Najednou mi kolem hlavy prosvištěl šíp.Otočil jsem se směrem,odkud vyletěl a viděl jsem Victora s lukem.Ukazoval za mě a něco křičel.Otočil jsem se a viděl strážného s napřaženou sekerou.V krku měl šíp.Než jsem si pořádně uvědomil co se děje,narazila do mě zezadu tlaková vlna, a já odletěl jsem několik metrů.Chvíli mi trvalo,než jsem vstal.Když se mi to podařilo, rozhlédl jsem se a viděl Loraine ležet na zemi. Běžel jsem k ní. Když jsem k ní doběhl, uslyšel jsem slabé volání o pomoc.Z váhání mě osvobodil až Victor, který běžel za hlasem. Pokusil jsem se Loraine probrat. A když po chvíli otevřela oči a usmála se, spadl mi kámen ze srdce. Pomohl jsem jí vstát. „Zasáhla jsem ho“? „Nejspíš ano, protože ho nikde nevidím“. Došli jsme k nějaké budově a posadili se. Najednou se přiřítil Victor. „Matte musíš mi pomoct.Thomas je zaklíněnej v troskách“. Na nic jsem nečekal a běžel za ním. Na místě byl Ragnarok a snažil se odházet trosky. Užasl jsem nad tím, že i přes jeho zranění v něm bylo tolik síly, aby odhazoval těžké trosky. Běžel jsem mu na pomoc. „Chlapi,až vám řeknu,popadněte Toma a vytáhněte ho“. Zakřičel. Okamžitě jsme přiběhli ke Tomovi a čekali na signál. Po chvíli na nás Ragnarok zavolal. „Dělejte,vytáhněte ho,moc dlouho to neudržim“ načež se ohromná hromada suti zvedla o dobrej půl metr. Na nic jsme nečekali a chytili Toma za ruce a zatáhli jsme. Najednou se celá hromada začala hroutit. Napjali jsem všechny síly a znovu zatáhli. Najednou se z hromady uvolnil ohromný trám a padal na nás. Ze všech sil jsem zatáhli potřetí a Toma vytáhli a odstrčili pryč.Zrovna ve chvíli,když už jsme čekali,že nás trám rozdrtí se odněkud vyřítil Gillioth a trám chytil. Okamžitě jsem běžel ke Tomovi. Trochu jsem ho profackoval,aby nabil vědomí. Hodně se mi ulevilo,když otevřel oči. „Co se stalo,kde je ten drak? Buď v klidu Tome, je po něm, ale slib mi, že pro příště si takovýhle šílenosti odpustíš. Ok Matte.“ Pomohl jsem mu vstát, měl veliký štěstí, že se nad nim zasek trám, a suť držel nad Thomasem. Odešli jsme k Loraine. Po chvíli přišel i Victor s Ragnarokem a Rodenrothem. Rodenroth, kromě toho že byl poškrábanej a otlučenej,byl ještě k tomu podivně namodralej. „Rodenrothe, jsi v pořádku? Jo, to bude dobrý, ta mrcha mě zasáhla ledovým plamenem. Až teprve teď jsem si uvědomil, jak moc jsem zraněnej. Brnění bylo na několika místech proseknutý, a na hrudi jsem měl velikou promáčklinu po tom kmenu. Pocítil jsem řezavou bolest. Nicméně jsem byl z tréninku zvyklý na snášení bolesti. Najednou si Loraine všimla mých zranění a než jsem stihl jakkoli zareagovat, přiložila na ně ruce a já pocítil nenadálé teplo. Když ruce odložila, moje zranění už byla zahojená. Stejně vyléčila i ostatní.

Kapitola IX.Hromový jezdec

„Děkuji vám, přátelé“ ozval se Gillioth, když jsme o několik hodin později zcela odpočatí odcházeli zpátky do hor. Slíbil nám, že okamžitě vyrazí na pomoc pevnosti. Po asi hodině cesty na zamrzlé skále jsme došli před jeskyni. Thomas bez rozmyslu vešel dovnitř, a v tu chvíli vchod zavalila ohromná vrstva sněhu, ledu a kamení. Okamžitě jsem se pokusil sníh rozhrnout, ale Ragnarok mě zadržel. Oči měl zase nepříčetné. Po chvíli promluvil „Je v pořádku, ale není šance ho odtamtud dostat“. Nemohl jsem tomu uvěřit. „Také řekl“ pokračoval „že se dál pokusí jít sám“. Všichni jsme bezmocně zírali na kupu sněhu, ledu a kamene. Najednou mě něco napadlo. „Počkej, a nešlo by nás tam přemístit“? „Je mi líto, ale pro přemístění musím přesně znát nejen místo, kam se chci přemístit, ale také cestu na něj.Nemohl jsem tomu uvěřit.Po chvíli Rodenroth prohlásil „Jestli není jiná cesta, měli bychom se vrátit zpět do pevnosti“. Všichni jsme se s těžkým srdcem shodli, že je to zřejmě nejrozumnější nápad. Najednou se všechno začalo rozplývat a po chvíli jsme všichni stáli uprostřed náměstí pevnosti. Radegast zrovna křičel na dělníky, ale jakmile si nás všiml, zmlkl. Mlčky k nám přešel a s překvapeným výrazem se nás zeptal, co tam dole děláme. Všechno jsme mu řekli, a čím déle poslouchal, tím vyděšeněji se tvářil. Když jsme skončili, vypadal, jako by sebou měl co nevidět praštit. Po zhruba dvou hodinách jsme začali pomáhat dělníkům, jen Loraine byla s Radegastem, který jí něco říkal, a předával jí nějaké svitky papíru. Najednou se vedle mě objevil Doran. Chvíli se na Loraine díval, a pak řekl „Líbí se ti, co“. „Jo, to máš pravdu“ odpověděl jsem, načež jsem si vzal několik prken, a šel k palisádě. Teprve na palisádě jsem přišel na jiné myšlenky. Při pohledu na armádu mě zamrazilo v zádech. Po několika dnech mě probudil zvuk rohu. Vyběhl jsem a zjistil, že všichni běží k palisádě. Rychle jsem se oblékl do mého brnění, vzal meč, a běžel na palisádu. Tam už se bojovalo. Na nic jsem nečekal, a nejbližšímu nepřátelskému bojovníkovi jsem usekl hlavu. Byli menší, zavalité postavy, a měli tmavě rudou pleť a černé brnění s mnoha ostrými bodci. Než jsem stihl zabít dalšího, jiný mě srazil k zemi, a já měl co dělat, abych uhnul. Odkulil jsem se, a vrazil jsem mu meč do hlavy. Jakmile jsem byl znovu na nohou, musel jsem rychle uhnout, protože kolem mě jeden z nepřátel ohromnou rychlostí proletěl. Kousek ode mě totiž stál Ragnarok, a svým kladivem nepřátele odhazoval takovou silou, že odlétali všemi směry. Najednou kolem mě prosvištěl blesk, a zasáhl jednoho z nepřátel. Na ohlížení nebyl čas. Okamžitě jsem se pustil do nepřátel. Prvního jsem shodil z hradeb, a dalšího jsem rozťal vejpůl. Po chvíli se nepřátelé začali stahovat, a zběsile utíkali z hradeb. Ještě jsem zabil několik dalších, a pak jsem začal přesekávat lana od žebříků, kterými se na hradby dostali. Po chvíli už na hradbách nebyl jediný žebřík, ani živý nepřítel. Po hradbách se válela těla obléhatelů. Ztráty na naší straně naštěstí nebyly žádné. Nepřátelé se po zbytek dne drželi mimo dosah lučištníků, ale bylo jasné, že s chystají na noční útok. A taky že ano, zhruba o půlnoci se z hradeb ozval poplašný zvon a bylo to tady. Okamžitě jsem běžel na hradby. Když jsem doběhl, nemohl jsem uvěřit svým očím. Kromě vojáků proti nám stálo něco, jako přerostlí šváby. Radegast, který doběhl na mě zakřičel „Na co čekáš, bojuj“! Nebyl čas se rozmýšlet. S křikem jsem se vrhl na jednoho z těch hmyzáků a mečem mu prorazil lebku.